Akce & články
Akce a Články
Zde by se měli nacházet články z našich různých akcí. Pokud by jsi ho chtěl/a napsat, nebo nějaký jiný nebo z jiné akce tak neváhej a sepiš a pošli na email bober-team@wbs.cz
Pochvala,čest a sláva tobě patřiti bude!
Jak jsme si pjekně užili Řežské Báby 18.4.2011 by:Miky
Psáno 26.4. - Autor předem upozorňuje na lístost ukradeného telefonu ve kterém byly všechny fotky z tohoto dne, které již bohužel nikdo niká neuvidí.
Psáno 20.4. - Předem než něco napíšu bych se rád omluvil za malou účast fotografií,nejenom že se jim nechtělo ale v tom spěchu bohužel nebyl čas a tak přikládám k průběhu článku fotky pouze z cesty zpět druhé skupiny.
Pro každého dnešní trénink začal jinak, tak aspoň popíši jak to vypadalo z očí pána, kterému z nějakého zvláštního důvodu nováčci Vykají, pak říkají Pane učiteli, pak už jen Pane a ve výsledku:“hej,ty mulo co nosíš ty lana!“. Když jedeme ven tak skoro vždycky jsem na stěně o chvilku dříve a přijímám požadavky na vybavení. Když uzavřu tuto možnost, tak seberu nějaké pomocné oslíky co mi naštěstí přijdou pomoci, dnes to byli Ondra a Dan (patří jim nemalé díky ,ale zase se moc nepyšněte a nohy nahoru,netahej se jo?) a naložím je vybavením, sbalím si svoje a s velkým hola,hej vyrážíme na nádr. Ještě jsme museli vzít Rýšu z podzemního pekla (rozuměj metro, pozn. red.) ,kde se náhodou objevil spolu s tatínkem Pepou, který ho tam poslal.
Dostali jsme se na nádraží přesně akorátně tak na sraz, tj. v 16:25. Tam se již nacházel klasicky Áda s maminkou která nám ho bryskně odevzdala a ještě brysknějším úprkem pryč nám ještě popřála hodně štěstí. A tak nás bylo celkem nedost, to znamená 3 se mnou 4, to je psáno pro nemotorné a pro nepozorné čtenáře. Po chvilce se se svým grandiózním a srdce rozjasňujícím úsměvem přiřítila Terka a vypadalo to notnou chvilku, že víc kousků dneska nenačepujeme pane vrchní. Tak jsem šel koupit lístky,už bylo docela na čas a tak jsem i popoběhl a když jsem se vrátil, koukám jak si to dvě minutky před odjezdem našeho Městského Slonu šinou dva truhlíci, konkrétně Jona s Honzou a samozřejmě mi udělali neskutečný nepořádek v lístkách. Panu průvodčímu to evidentně nevadilo a po vytahování kombinací lístků se spíše zdálo,že je mu to docela jedno a že ho evidentně zdržuji tím, že se mu chci prokázat za všechny.
23. minutová cesta jinak proběhla naprosto v pořádku až na Adama,který se snažil skřípnout do dveří tak dlouho,až tam skřípnul jednu babičku který bylo tak milión,takže tzv. „baba miliónová“ (Povídky Malostranské, pro nevzdělané čtenáře, pozn. red. ) , a až na to že Jona s Honzou si neustále říkají :“hej, Brusno“, takže nevím jak to mají s vyznáním.
Vystoupili jsme radostně v zastávce, která je pro někoho dvě za Prahou, pro někoho i více, která se jmenuje Řež u Prahy. Po bryskním výstupu k nedalekým skalám jsme hned rozbalili matroš, vysvětlili jsme si jasně pravidla jak se tahle hra hraje a helmy na hlavu. Pak jsem zmizel na vrchol a vše pěkně při sluníčku připravil a postupně se začalo lézt. Nejprve jsem myslel že tam na ně dolů skočim, všechny zmlátim, samozřejmě až na Terku která se stále usmívala i když o trochu méně , ale čím déle jsme to byli, tím větší prásky se přelejzali. Mimochodem když jsme u té Terky, tak se mi stala taková vtipná příhoda, teda není moc vtipná ale moc se nestává, takže ten připravovaný smích si schovejte na jindy. No ani není moc dlouhá. Zkrátka když jsem připravoval ty lana a motal se do nich v tý vejšce těch 40 ti metrů (a to jsem nebyl na vrcholu) , tak jsem potřeboval zjistit, zda-li je na zemi. Žádné dítko po ruce, které bych přivázal na konec,hodil a poslouchal jestli to bude řacha, a šutr se mi přivazovat nechtěl, i když teda helmy všichni měli a tak jsem zavolal dolů na tu nejspolehlivější, která teda moc neumí křičet , zda –li je lano dole, a když jsem zavolal:“Terko“, tak se mi za zády ozvalo andělským hlasem:“ano?“ , a já málem spadl dolů. Ona totiž byla za mnou.Tak jsem jí samozřejmě musel vyčinit co tu dělá,jak to že nepráská skálu, ale v duchu jsem byl samozřejmě rád (a ona to samozřejmě věděla), že vidí tu krásu která nabyla až zas tak samozřejmá a co tam všude kolem byla přítomná a i ta latentní.
No a pak už to šlo jenom hopem,jenom se trapně lezlo, Honza furt chtěl vědět jestli je nejlepčí,tak jsem ho ubezpečoval že nejlepší jsem samozřejmě já a ostatní posty neřešim, a Adam s Rýšou neustále se snažili podpálit kameny.Ve finále jsem byl za ohníček ale rád, protože přeci jenom,mi byla občas malilinko zima na ruce. Nikdo bohužel nehodil pořádnou tlamu, poněvadž až na Terku byli všichni totálně odvařený ze skal, ona zmiňovaná totiž žádnej odvar necejtila,což se potvrdilo,když vší mocí visela za zuby pod převískem a snažila se ho přelézt. I když jsem jí dolů pustit nechtěl, nakonec jsme stejně jako vždy vyměkl a udělil povolení ke spuštění dolů.
Pomalu se blížilo Baroko ( rozuměj temno a tím rozuměj příšeří,pozn. red.) a tak jsem překvapil posledním bodem programu a to slaněním úplně seshora, teda skoro ale úplně zní lépe a je to větší adro (zkratka totálního adrenalinového zážitku, pozn. red. ) ale tohle bylo stějně dobrý adro. Jediný problém byl čas a toho bylo málo. Takže jsme se postupně všichni až na Ondru a Rýšu, kteří řekli že je to nuda a že něco takového si můžou klidně odpustit, a mě, který to musel samozřejmě po všech uklidit a to nejenom ty bobky ze strachu. Když jsem sbíhal dolů, bylo už 50 a já cítil že je trochu průšvih a už jsem viděl před sebou ty telefonáty a veškeré rozhořčené rodiče,jak říkají:“Ten Miky, ten je ale nespolehlivej,takhle je tahat do noci, a co škola, a kdepak je můj brouček“ a tak dále a tak podobně, až jsem z toho málem nevytočil zatáčku na skále a málem jsem ukazoval jak se jezdí expreslinkou po držce ze skály. To jest vyšší level pro ty co je už nebaví slanění.
Nakonec jsem už za tmy a vidění pouze spolubratrů a sestry,které nasvicoval žár ohně doběhl dolů a všechny hodně rychle postupně vykazoval dolů, všechno to kazil Adam, který slaňoval jako první aby si stihl zabalit, i když měl mít už dávno zabaleno, protože jsem říkal že před slaněním si všichni zabalí. Nechal jsem si tam Jonu , protože bych se tam bez něho bál, trochu Terky která byla už na odchodu a bohužel Adama, který měl být už dávno pryč a kterého naštěstí zase v zubech odvedla Terka. No a teď to přijde. Ještě jsem rychle uhasil oheň a pln krámů běžel za Jonou.Když jsme byly v půlce stráňových skoků a hopů, Jona málem hodil zajíce a vyklopil vše z náruče včetně svých bot, tak jsem mu řekl ať si vezme svoje kozačky a mazá co mu nohy stačejí. Tak mazal a já posbíral ty lana a za ním. No a v tom se to stalo, přímo před námi profrčel náš vlak a začalo se mi svírat všechno dohromady a křížem krážem.Tak jsme utíkali co nám nohy stačili, v cestě jenom překážel zase Adam, který už měl být dávno pryč. Když už jsme byli tak 5 metrů a 23 centimetrů od nástupiště, tak se vlak rozjel.
No a to bylo v prčicích protože moje obavy se vyplnili. Do vlaku nastoupila pouze skupinka soudruhů, kteří měli říci pánovi průvodčíovi že jestli chce mít větší kšeft a lístky v cajku tak ať počká.Samozřejmě mu to neřekli a díky tomu odjeli bez lístků naštěstí správným směrem. Ty bídníky bych nerad jmenoval, pak by se snimi totiž už nikdo ne – ka (ne kamarádoval, pozn. red) .
A tak naší malé skupince nezbylo než vyhledat spojení, které nás mělo spojit s Prahou, ať už ve smyslu jízdních řádů, tak omluvy rodičům a já začal absolvovat svoje instruktorské peklo v podobě ne moc šťastných rodičů. Teda nejlépe se zachoval Adamův Tatínek, který tím vykoupil Adama z pekla a vzniklo z toho Z pekla štěstí, který mě po telefonu pozdravil :“ano, kocourku?“ Tím posolil skvělou atmosféru, která opravdu byla bez ironie skvělá a zakončil jí Jona, který se ptal jestli jako nemusí zítra do školy, když je jako pondělí.
Autobus do Kobylích lisů nám jel za 20 minut a my díky přebalování zjistili, že nám asi chybí nějaké věci, takže oni tři bratři ( to je ve skutečnosti falsum poněvadž tam byla jedna slečna) vyrazili přes most na autobus a já si vyšlápl zpátky ke skalám a cestou sbíral po svitu mobil baterky, mimochodem v určitém ohledu geniální věc, všechno co se vytratilo. Nebylo toho mnoho ale překvapilo. V celku 3 psí kusy, to psí když se vynechá tak vyjde kolik tam toho bylo. No pak jsem se kochal u posledních zbytků uhlíků a sledoval Řež v celé své kráse. Vyrušil mě zase čas a tak jsem kvapil na autobus,cestou jsem si ještě vyfotil z mostu jak to pěkně vypadá , ty skály a most a voda a zastávka vlaku a já samozřejmě a rozběhl se na nádr.
Autobus mi zase málem ujel, ale tomuhle naštěstí Jona ucpal šoférovi vejfuk Adamovou svačinou a rozhodně jí nechtěl vyndat dokud jsem nedoklusal jako pěkně opečovávaná klisna s bolavými zády. Tak se jelo a Adam se ještě s chutí do své bagety zakousl. Pak už následoval rychlý přesun do Práglu na lysi Kobyly, pokochání se delikatesou měsíčního svitu,kterého by jsme si bez Terky vůbec nevšimli.
Zhodnocení výjezdu jsem si nechal na konec jak už to tak musí být díky nastolenému režimu. Zalezli jsme pěkně, vybáli se z výšky Řežského monumentu a užili si srandy. Samozřejmě teď ještě poučení, jak jinak.1.Ačkoliv to píši nerad tak budeme muset jezdit zpět dříve, přeci jenom…2. Říkat Jonovi, že sraz je o půl hodiny dříve 3. Nevěřit králíkům 4. Nevěřit drahám českým a do pětice sníst všem svačinu, hlavně Adamovi poněvadž byla největší a protože nikdo jiný žádnou neměl, i když Adam byl hodný protože přinesl všem bombový bombóny.
Těším se na další čupr výjezd a pokud nám počasí dovolí,bude to velmi brzo.
S veleúctou velectěný pan Igor
článek z První jarní polezeníčko na Kozácích 11.4. by:TErKA
Sraz byl v 16:45 uprostřed metra A na Dejvický. Někdo šel Mikymu pomoct s lanama na Václavák. Sbalili jsme čtyři lana, a dvě statický a asi v 16:35 nás všech deset nastoupilo do autobusu směr Suchdol. Po dvaceti minutách jsme vystoupili sice mezi domy, ale kromě občasných cyklistů nikdo nikde. Na Davidovu radu jsme šli prý zkratkou – cesta byla delší, zato horší.
Což mu Miky náležitě vytkl a zpátky se šlo jak řekl on. Tedy asi po půl hodině (ne-li víc), jsme si nasadili helmy, oblékli jsme se a vzhůru na skály!
K dispozici byly čtyři cesty, z nichž jedna těžší (kolem převisu). Nahoře seděl Miky. Nás devět se střídalo v lezení.
Následovala teorie a ukázka, jak používat vklíněnce a friendy a jak se zakládá na skalách vlastní jištění.
Před půl devátou jsme se sbalili, stáhli lana a vydali jsme se na cestu
ve tmě lesem. Za doprovodu hučení přistávajících letadel letících na Ruzyň, jsme dorazili do kamsi. Potkali jsme dvojici lidí venčících psy, i zeptal se Miky na cestu k autobusové zastávce a dobří lidé poradili.
Přibližně ve čtvrt na deset jsme nastoupili do metra.
Terka
Všechny "fotky" jsou zde
Zde jsou i dvě "videa"
článek z Poslední slanění 2009
 |
David Kudelásek naspsal moc pěkný článek tímto mu velice děkuji že prolomil tu dlouhou dobu kdy nikdo nechtěl nic napsat. Zde je inspirace a napište zase někdo něco dalšího ať máme co čísti. Díky Davide :)
Všechny fotky brzo na naší fotogalerii , dokonce bylo natočeno jedno video, nalézý se v sekci films and movies
První komu patří sláva, tedy kdo to sepsal: Davídci K.
 |
Jakožto velmi šikovnému členu oddílu mi připadl úkol napsat takové malé ohlédnutí za posledním slaněním. Sraz byl naplánován na 8:45, takže, jak je ostatně mým zvykem, jsem přišel pozdě. Naštěstí jsem byl první a poslední kdo přišel pozdě, takže jsme mohli odjet autobusem jak bylo naplátované, a až na marný pokus o narvaní psa do baťohu se nemůže mluvit o problémech. Cesto jsme přestupovali opět na autobus (tentokrát již nižší třídy) směrem k našemu vytouženému cíli, Vraní skále u vesničky Svatá. Na přestupu jsme se setkali s hlavním organizátorem, s naším důvěrně známým a opěvovaným Mikulášem.
 |
Při cestě k Vraní skále se neodehrálo nic zajímavého, ale u samé skály mohli ti pozornější spatřit třeba lišku, či některého z členů naší výpravy. Pozornost se věnovala siréně (Markétin ne příliš normální pes), neboť tu popadl asi amok, a začala velkou rychlostí mezi všemi účastníky, a jen o chlup míjela jejich nohy. (kdo mě zná, tak ví, že jsem si nemohl nechat ujít příležitost a nastavil jsem siréně nohu, ale neúspěšně.)
Na Vraní skále se nám otevřel nádherný pohled do kraje. Pod skálou jsme vytvořily tábořiště, a Miky rozdělal oheň BEZ PAPÍRU rychleji, než pan Kořínek s papírem.
 |
Chvilku to sice trvalo, ale za půl hodiny už nás hřál oheň, po hodině i velmi kvalitní svařáček (samozřejmě jen pro dospělé – děti byli přísně kontrolovány Simonou). Následovalo opékání výrobků z chemicky neidentifikovatelné směsi, kterou dnešní obchodníci nahrazují maso. Ti odvážnější se pustily i do opékání sýra, ale jeho popelavou chuť zkazil spálený jazyk, proto neměl takový úspěch. Pan Kořínek nabízel vysoce kvalitní byliné nápoje, a Miky si vyhlídnul první cestu. Vylezl ji excelentně a následovalo ho pár dalších ovážlivců. Miky vytáhl ještě další dvě cesty. Ikdyž byla zima a skála zelená, lezlo se úplně libově a slaňovalo ještě lépe. U ohně se sešlo mnoho lidí, kteří se dopravily po vlastní ose, a jelikož dav zhoustl tak jsem stratil přehled o všech přítomných a nemohu je zde vyjmenovat. Nad ohněm se začaly opékat maršmelouny a já si opět překrásně spálil dutinu ústní.
K večeru ještě několik lidí slanilo, začaly se stahovat lana a ukončovat existenci zdejšího ležení. Na vlak jsme šli asi ti kilometrovou procházkou do Zdic. Přímo ve zdicích jsme (tedy až na hrdiného Mikyho) sedli do auta jednoho účastníka a dopravily na nádraží. V nádražní restauraci jsem dal omylem microkopanec vrchnímu, což zapříčinilo, že mi asi minutu i přes vykonstruované omluvy odmítal natočit prvotřídně vychlazenou colu, kterou nepohrdl snad nikdo z pozůstalých.
 |
 |
Cesta vlakem se obešla bez problému, a za 15 Kč rychlíkem až na Smíchov by nikdo nepohrdnul. Aby se odehrál alespoň nějaký úraz, stihl jsem si při vystupování zlomit nos o dveře, ale není potvrzené, že byl skutečně zlomený, přesto všem důrazně radím, aby nikdy nezkoušely otevřít dveře vlaku nosem.
 |
Když si takhle zavzpomínám na tuto akci, musím říct, že překonala moje očekávání. Délka cest a slaňování byli celkem dlouhé, a vzpomínky zůstanou ještě dlouho v mé paměti. Vy, co jste se nezúčastnily, litujte této chyby a pokuste se jí napravit příští rok.
Lovu zdar! Davídek
 |
Komentáře k článku:
Poslední slanění 2009 - INFO + dole speciální hádanka k tématu, + dole podtím místo pro vaše dotazy
Na letošní poslední slanění jedeme na Vraní skálu poblíž Zdic, které jsou poblíž berouna.Abychom se moc nezdržovali a nemuseli chodit hodně do kopce a neunavili se ještě před naprostym zničením na sklalách, jedeme spojem který vyjíždí v 9:10 z Nových Butovic. Sraz je napsán na 8:45 a je to proto, že musíme pro jistotu stát už frontu, tedy nedobíhejte na poslední chvíli. Cesta trvá 53 minut pokud vše proběhne hladce a budeme cca 1,5 km od skal.Jedeme do vesničky Svatá.
|
| Ve vesničce pozdravíme vesničany a vydáme ze zastávky Busu ke skalám po žluté. Pokud pojedetre autem tak parkovat se dá snad kdekoliv kde to nebude vadit domorodcům,Dobře se dalo dříve parkovat na místech označeních na mapě. Co s sebou všechno, máte na pozvánce, hlavně ať vás je co nejvíce. Něco dobrého, a dobrou náladu taky. Nezapomenout na helmu, ať je to třeba od kola nebo ze stavby, jedeme na skály a kdykoliv může cokoliv letět. (Třeba vrána). Návracet do Prahy se budeme autobusem vyjíždějící ze Svaté v 17 hodin.(Předním jede v 13:05) Pokud bude zájem, místní domorodec a průvodce Miky vám ukáže pěknou procházku až na vlak do Zdic (cca 5 km) s krásnými výhledy. |
|
Toť asi vše a budu a budeme se na vás těšit a doufám že nám vyjde počasí jako vždy nádherně a doufám že bude sněžit aby to lezení bylo pořádné sado maso. Pro jistotu si vezměte teplé oblečení a hlavně nezapomenout na cukroví, svařák ať je to všude cítit vánocemi!
|
| A jetště ta tématická hádanka: Pozorně si prohlédněte pozvánku a všimnete si jedné zajímavosti, která uplně do pozvánky nepatří ale přec tam je a vícekrát. Když správně odpovíte budete šikovní a jistě něco vyhrajete. Odpovědí posílejte do 4.12. večera na email: bober-team@wbs.cz |
Sem pište vaše dotazy, budou co nejrychleji odpovězeny:
p {background: red}